Human Data_Jsem / nejsem
Práce z širšího cyklu Spojenci // Allies
Na stará darovaná plátna maluji obrazy pro budoucnost. Všechno umění je pro budoucnost, ale dočká se jí? Přesunula jsem se v čase a maluji s pohledem z hlubší časové vzdálenosti, než je rok 2050. Dívám se daleko. Zabývám se archeologií budoucnosti, dnešek už zkoumám jako sediment. Sbírám hmotné části paměti, vzpomínky, objekty, jež jsem léta skladovala. Fúzuji vše posbírané, poděděné, nalezené. Měním to v podivné totemy, mementa. Víme, že zasahujeme do života přírody. Měnit počasí je pro nás snadnější než měnit sami sebe.
Obecně se zabývám přesahy médií a formátem obrazu. Na výstavu jsem vytvořila něco jako objektové obrazy, malbu aplikovanou v prostoru. Jsou poskládané z různých věcí běžné potřeby, které už nepotřebujeme. Chci zůstat umělcem, ale přestat zahlcovat okolní. Snažím se maximálně recyklovat, využívat staré věci. Ty předměty mají určitou historii, pracuji tak i s pamětí. To jsou má vstupní data.
Rozvíjím koncept souvisejícím s lidstvím. Vlastně s nelidskými produkty lidství, s umělou inteligencí. Tvořím spolu s robotem, tvořím na rady robota. Robot dělá, co chci já, já dělám to, co chce robot. Učí se od nás tím, že zpracovává lidská data. Dostaneme tedy jen to, co do něj sami vložíme? Jak nám roboti pomohou v boji s klimatickou krizí? Budou naši spojenci, nebo naopak ve jménu vyššího dobra umocní naši zkázu?
Já i robot jsme zahlceni informacemi. Jsou ta čísla dobrá nebo špatná? Diskutujeme možné scénáře dalšího vývoje, balancujeme mezi anarchií a diktaturou. Jsme hrdí na to, co všechno můžeme, ale taky nám to nahání hrůzu. Přitom nám především chybí sebereflexe, schopnost vidět se zvnějšku. Proto cestujeme časem. Spekulativní artefakty umožňují zkoumat zbytky budoucího lidství. Rozpadlé, zarostlé do skal a zbytků civilizace splývají s okolním světem. Jediné, co tu chybí, jsme my samotní.
Human Data_I am/ I am not
works from wider cycle Allies
I paint pictures for the future on donated old canvases. All art is for the future, but will it live to see it? I travel in time and paint with a view from a deeper time than the year 2050. I look from afar. I deal with the archeology of the future, I am already examining today as sediment. I collect material parts of memory, memories, objects that I have stored for years. I fuse everything collected, inherited, found. I turn it into strange totems, mementos. We know that we are interfering with the life of nature. It is easier for us to change the weather than to change ourselves.
I generally deal with media overlays and formats of paintings. For the exhibition, I created something like object paintings, a painting applied in space. They are made up of various common items that we no longer need. I want to remain an artist, but wish to stop polluting the world around me. I try to recycle as much as possible, use old things. Those objects have a certain history, that’s how I also work with memory. This is my input data.
I am developing a concept related to humanity. Actually, with non-human products of humanity, with artificial intelligence. I create together with the robot, I create on the advice of the robot. The robot does what I want, I do what the robot wants. It learns from us by processing human data. So do we only get out what we put into it? How will robots help us to fight the climate crisis? Will they be our allies, or will they speed our destruction in the name of a greater good?
Me and the robot are overwhelmed with information. Are the numbers good or bad? We discuss possible scenarios of further development, balancing between anarchy and dictatorship. We are proud of what we can do, but it also terrifies us. At the same time, we mainly lack self-reflection, the ability to see ourselves from the outside. That’s why we travel through time. Speculative artifacts allow us to explore the remains of future humanity. Decayed, grown into rocks and remnants of civilization, they merge with the surrounding world. The only thing missing here is ourselves.